1. Prolog

ValousCZ/ Říjen 13, 2016/ Dobrodružství Sama Winkelsona/ 0 comments

Byla temná zimní noc. Ve vesnici na úpatí hory už všichni spali, tedy až na cizince, který toho večera zastavil svého koně u sloupku označujícího začátek vesnice. Muž seskočil z koně, zavedl ho do stínu a věnoval mu přísný, ale zcela jasný pohled, říkající: “Zůstaň tady! Za chvíli se vrátím a budu tě potřebovat.” Byl to štíhlý dlouhán. Na sobě měl černé jezdecké boty, tmavé vlněné kalhoty, koženou vestu a černý plášť, do kterého se zahalil a nebyl téměř vůbec vidět. Ploužil se od stěny ke stěně a hledal každý stín, který ho mohl skrýt náhodnému pozorovateli. Ten člověk měl zřejmě poslaní, při kterém nechtěl být rušen a nechtěl, aby o něm kdokoli věděl. Proto zřejmě v levé ruce svíral malou dýku a neustále se ohlížel přes rameno a kontroloval všechny místa, kde by se mohl skrývat někdo, kdo by mu mohl jeho úkol překazit. Pomalu ale jistě prošel půlkou vesnice a zrovna když míjel velké dveře, které pravdě podobně vedly do radnice, ztuhl. Měl pocit, že něco není v pořádku. Měl pocit, že tu není sám. Pomalu se skrčil a prohlédl nejbližší střechy, nebyly tu ale žádné známky toho, že by byl sledován. Když se pomalu ujistil že je sám, vydal se opět na cestu. Zbývalo mu už jen pár domů. Ty dveře, ke kterým měl namířeno, měly uprostřed číslo devatenáct. Už byl skoro u nich. Zbývalo mu jen přejít ulici. Chvíli vyčkával a ve chvíli, kdy měsíc zakryl velký mrak, vyrazil. Dveře se tvářily staře a ztrouchnivěle a on do nich optimisticky zatlačil. Nakonec však vyšlo najevo, že se jedná o pouhý klam, dveře držely pevně, jako přibité. Muž proto vytáhl z kapsy šperhák, takový malý zakřivený drátek a s pomocí dýky se snažil dveře odemknout. Už začínal propadat beznaději, když v tom ještě lehce drátkem pohnul, ozvalo se tiché cvaknutí, a dveře se pootevřely.

Když vešel do místnosti a jeho oči si přivykly na tamní šero, viděl na zemi se povalující staré knihy, velký dřevěný stůl, u kterého stály čtyři stejné židle. V pravém rohu bylo vyhaslé ohniště, vedle kterého stála velká skříň. Pomalu, tak aby na nic nešlápl a neprobudil spící pár, přešel do druhé místnosti, zřejmě ložnice. Zde měl vykonat to, proč do vesnice přijel. Z pod tmavého pláště vytáhl složený pytel. Pomalu ho rozložil a vyšel vstříc dětské postýlce, ve které leželo nedávno narozené dítě. Polekaně se na cizince podívalo a jeho oči mu říkaly, ať nedělá to, co má v úmyslu. Cizinec na to však nebral ohledy. dítko zabalil do peřin, tak aby mohlo dýchat. Strčil jej do pytle a pomalu začal opouštět dům. Stejně tak, jako když přicházel, se plížil mezi stíny. Toho večera se však znovu zastavil, opět s pocitem že ho někdo vidí. Pak se ale vzpamatoval a šel dál. Musel se rychle dostat ke svému koni. Jeho úkol byl hotov a jeho pán bude mít náramnou radost. Už byl na místě, kde před chvílí nechal svého koně. Vyhoupl se do třmenů a vyrazil směrem k průsmyku, který vedl k moři, kde čekala loď, která ho odveze na místo, kde ho čeká jeho odměna.

Když se rodiče druhého dne probudili, vyčítali si, že své dítě více nehlídali a začali doufat, že jejich brzy patnáctiletý syn, osedlá svého koně a pomstí svého mladšího bratra!

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
avatar
wpDiscuz