Žijeme jen jednou.

Sdílet

„Žijeme jen jednou“, věta, kterou za svůj život pronese snad úplně každý. Jedná se o holý fakt, se kterým zřejmě nikdo nic nezmůže, ale i přesto si svůj život může nastavit takový, jaký ho chce mít. Je tomu, ale skutečně tak? Může si každý člověk nastavit svůj život dle toho, jak by si to přál?

Odpověď se přímo sama nabízí. Né každý může žít dle svých tužeb. Někdo to nedokáže, neumí vyjít ze stereotypu, ve kterém byl vychováván. Jiný nemá dostatek financí a nebudeme si nalhávat, že bez finančních prostředků si můžeme dělat, co se nám zlíbí. A v neposledním případě jsou zde masy lidí, jež jsou odkázání na život v zemi, ve které se narodili. Tím myslím chudší část populace žijící například v Africe.

Dnes se však zaměřím na tu skupinu, která si žije dle svého a na paradox, který ji rozděluje na dva protichůdné tábory.

Paradox, nebo realita?

„Žiješ jen jednou, tak si užívej.“, „Neseď doma, žiješ jen jednou“, „Je to jediná šance, kdy to můžeš zažít, tak pojď! Žijeme jen jednou.“

Všichni máme takového kamaráda, kamarádku, nebo víme o někom, kdo takový je. Jsou to lidé, kteří žijí spontánně a za riziky, které mohly vzniknout se ohlížejí až zpětně, nebo mnohdy vůbec. A paradoxně to těmto lidem prochází a obvykle se jim nic nestane.

Potom zde je ta druhá skupina, co přemýšlí nad vším hodně a zdlouhavě dopředu a nakonec nic z toho nepodnikne. Nebo podnikne, ale musí ji k tomu někdo pořádně nakopnout.

Zde je paradox v tom, že když se člověk nad něčím hodně dlouho zamýšlí, rozhodne se a nakonec toho lituje, protože se stane něco, čeho se obával.

Příklad z praxe

Jednoho krásného dne jsem byl na výletě na horách. Hezky jsme se vyvezli lanovkou nahoru. Prošli jsme okruh, zašli si na oběd a pak přišel můj brácha s pro něj geniálním nápadem: „Pojedeme dolů na koloběžkách?“

Moje první odpověď byla jasné zamítavé stanovisko. Potom mě tedy přemluvili a já začal přemýšlet…

„Co když spadnu?“, „Co když nebude koloběžka brzdit“, „Co když …“

Vybral jsem si tedy koloběžku, rozjel jsem se z kopce a v ten moment to přišlo. Přestal jsem přemýšlet nad těmi věcmi. Byli jsme zhruba v polovině cesty dolů a já zjistil, že ta koloběžka opravdu nebrzdí…

Přede mnou se objevila díra, najel jsem přímo do ní a od té doby si nepamatuji nic až do chvíle, než jsem narazil do stromu, za kterým už byl asi 20 metrový sráz.

Vyvázl jsem naštěstí jen s oděrkami, ale i přesto se zřejmě už nikdy koloběžky nedotknu.

Myšlenka

Co jsem tím chtěl vlastně říci?

Jsou lidé, kteří nad věcmi nepřemýšlí, dělají vše možné i nemožné a následně do toho nabádají druhé. Mají štěstí že se jim nikdy nic nestalo, ale nikdy neříkejte nikdy.

Potom zde jsou lidé, kteří si žijí po svém, ale trochu opatrněji. Nad některými věcmi více přemýšlí a když je někdo přesvědčí a nedej bože se něco stane, je z toho problém.

Ale i tito lidé můžou být spokojeni a třeba si říkají: „Žiju jen jednou, a proto nebudu riskovat, abych toho zažil, co nejvíce.“

Závěr

Je třeba si užívat života a nesedět jen doma mezi 4 stěnami. Ale opravdu je nutné přemýšlet nad riziky, které daná situace může přivést. I to, ale s mírou a bez zbytečných úvah. Možná, že se vyplatí poslechnout pravidlo 3 vteřin a když se nerozhodneme do té doby a nastoupí naše ego, které řekne ne, tak to zřejmě mělo svůj důvod.

Do jaké skupiny se řadíte vy? Riskujete, protože žijete jen jednou, nebo jste opatrní, právě proto, že žijete jen jednou?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..